Supermarket sovětských hrdinu

Toto je urývok z dovetku Jachyma Topola pod názvom Jak jsme táhli za Stasiukem ku knihe Andrzeja Stasiuka - Jak jsem se stal spisovatelem. Kniha vyšla vo vydavateľstve Prostor. Autor v ňom triedi svoje dojmy z pobytu v kraji pod Duklou. Titulok článku samozrejme súvisi s reáliami Svidníka ...

Števo zastaví. Lezem ven. Ve svahu je německej vojenskej hřbitov. Kameny se jménama, datama narození, hodnost, místo a datum smrti. Jak je to všechno jiný! Pak tu má proběhnout nějaká globalizace, rozčiluju se. Mezi tim pompézním, veskrze prolhaným slovanským pohřebištěm a tímhle německým úhledným parčíkem smrti je teda dost charakteristickej rozdíl! Tady je pořádek fakt k pláči. Všechno tak přehledný. Mám chuť vypadnout. Dřív tu bylo smetiště, říká Števo. Všude ostnáč. Kozy sem lezly, když sem byl kluk, říká. Stoupáme do svahu. Nahoře je nápis, jehož poslední slovo je: smíření. Jako na potvoru ze mě padá emoce. Zírám na náhrobek pancéřovýho granátníka. Bylo mu 20. Dneska by to byl velebnej nadčlověčí kmet. Kdyby vyhráli. Já votrok zedranej. Spíš bych nebyl. Ohlídnu se po chlapech. Tihle by tu nejspíš taky nebyli. Jasný příslušníci podřadnejch národů. Promiň, říkám granátníkovi.Tohle je poslední výročí. Kdy se spolu eště můžem bavit. Počkej eště na tu příští generaci, jo? To už ti nic neudělá, no ne? Nemůžu za to, ale je to ve mně. Tak to prostě je! Omlouvám se i ostatním pobitejm brancům. Najednou. Je jich tu 3000. Chtěl bys tu bejt pohřbenej? ptá se mě Čáp. Ne. Chceš bejt radši zakopanej, nebo zpopelněnej? ptá se Čáp. Zakopanej, říkám mu, aby to věděl. Mezi hrobama teče voda. Je tam nahoře jakási kašnička. Aha. Ucpanej odtok. Má to bejt zřejmě důstojný a originální, ale vypadá to jako slovanskej bordel. Dem ven. Zvenku je na hřbitovní bráně plechová schrána. Kouknu. Smetí, vajgly, hadry, kousky něčeho hnusnýho. Myslim, že to sem lidi cpou schválně. Nejspíš místní. Nevim.
Pak Števo zastaví až u odbočky do Údolí smrti. Na kamenným kvádru jsou dva tanky. Sovětskej najíždí na německej. Nalezem na to. Vykládáme si historky, jak nás v dětství vodili do kasáren. Jirka vykládá, jak se svez v transporťáku. Nějakej politruk si tam uskříp prsty, hahaha! Jen Stojak je dole. Divně čučí. On byl na vojně! Bigoš. Marná je mu víra, že pěchota je královna zbraní, když si tak krásně lezem po tancích. Zastavujou další auta. Další lidi lezou na tanky. Přemejšlim, jestli by šlo udělat pelech na čelním pancíři. Pro osobu malý postavy. Potřebuju to vědět do knížky. Usuzuju, že jo. Vlezu dovnitř. Tiše si tam sedim v šeru. Čichám kov. Volaj na mě, ale nevylejzám. Nakonec, dneska mám narozeniny. Čáp řve, ať mu podám nábojnici, kterou vidí průzorem. Sou ale přivařený. Jedinej Petráček byl tankista. Omylem jednou vyřídil muniční sklad. Slyšim Števa. Vykládá, že nějaký ožralí chalani si usmysleli, že v tanku přespěj. V noci je silný ruce tahaly pryč. Viděli lidi v tankistickejch uniformách. Tváře lidí byly seškvařený, ruce plný spálenin. Utekli. A kdo sem občas nosí v kalíšku vodku, kousek špeku, tabák? Vylezu. S Jirkou Zyndramem se bavíme, kterej tank je hezčí. Určitě sovětskej. Teplá zelená barva. Oválnej tvar sovětskýho tanku upomíná na břicho matky, je to biologickej tvar. Sovětskej tank je zvíře, německej jen stroj.
Lesama vjíždíme do Števovy vsi. Jmenuje se Prikrá. Bydlí tu jen pár lidí. Akorát zastihnem chlápka, má v kufru auťáku pojízdnou prodejnu. Nechává pro nás kufr otevřenej. Vítaj nás, Števův táta, máma, Madla a dvě jejich holky. Tak 2 roky a 7. Naloďujem se ke Števům přes drátěný vrátka. Táta má v uších vatu, chci se ho zeptat na tinitus, ale žene nás ke stodole se omyť. To Čáp ho požádal. Přidáme se k tý žádosti. Nevnesem do spořádaný domácnosti svuj polskej gnoj. Za stodoly visí dehtovej přehoz, za nim je kus vany, lavor nebo co. Hadice. První se svlíká Čáp. Drolí ze sebe bahno. Jirka Zyndram fotí nahýho Čápa. Zadek a tak. Umytej Čáp odpadne, du já. Zas mě ten Zyndram fotí. Táta de k němu a říká, ať toho nechá. Smejváme a dřeme ze sebe šmelcovnictví. Jirka vyhazuje tenisky a bere si z báglu nový. Kdo je čistej, hovoří se ženama, dětma, dědečkem i Števem. Mluvíme normálně česky, proč ne. Madla mluví taky česky. Její děti sou československý. Na dveřích baráku je kvítí uvitý v podobě čísla 60. Stará mama měla taky narozeniny, hned se zdravíme. Sme Števem a Madlou uvedený do místnosti. Uprostřed stůl, okolo postele. Dětský hračky. O dětech nám Čáp zakázal mluvit už ve vlaku. Ty dvě Števí se nás zatím bojej. Parta ujů z Prahy dupe a hlučí. Zkázníme se až za stolem. Omdlíváme totiž hlady. Jaj, boha. Polívka. Pak mísa halušek. Táta přised, až když si přidávám potřetí. Mísa je velká jak umyvadlo. Neubejvá z ní. Pořád si berem v tý ztichlý síni. Tata, mama. Števo, Madla, dvě děti. My čtyři. Pod obrazem Krista nebo Marie, to sem zapomněl, co tam maj. Celý je to takový starozákonní. Pak Števo vstane, odkašle si. Říká, že je dobrý, že jsme zdrávi došli. Otevře lahev tokaje. Všem trochu naleje. Konečně. Jirka Zyndram povídá, že troška pití někdy opravdu neuškodí. Jen tak na chuť. Števo vykládá, kde je v Bardějově dobrej tokajskej krám. Hmmm. Stará mama teď nosí nějaký pišingry. To zas Stojak je, zdá se, na sladký. Čáp s vytřeštěnejma očima mlčí. Hejbe jen trochu nohama pod stolem. Děti se nás přestávaj bát. Malá mi donese krtka. Mluvim na ni slovensky, všichni se mi smějou. Vůbec neslyšim, co říkaj. Když se najíš, krev ti vyžene zkurvenej tinitus až pod vrchol lebky. Jirka se ptá Števa: Máš pivo? Jo, řekne Števo. Stojak teď spí. Táta nás pozoruje. Stará mama s Madlou odejdou. Menší holka si mi sedne na klín. Asi myslí, že jsem dobrý člověk. Blbnem s krtkem. Zyndram a Števo si vykládaj o brněnský divadelní scéně. Ten náš Jenda Kos, to je ale chlapík. Všechno zná. Táta jde ke Števovi a řekne mu, že děti sou unavený. Madla a stará mama je ženou pryč. Števo a Madla říkaj mámě babko a tátovi dědko. To my nemůžem. Táta vezme zpod postele klacek a zatahuje záclony. To je moj stroj na záclony, říká mi a ukazuje klacek. Myslim, že špatně slyší a že na mně poznal, že já teďka neslyšim skoro vůbec. Vykládám mu, že v Svobodově armádě byl jistej Leo Brukner, židovskej bojovník, kterej taky neslyšel. Když byli průzkumníci v obklíčení a o hladu, poslali ho pro pytel mouky. Pytel byl pod silnou palbou. Poslali ho v noci. Vrátil se s pytlem i s masem, který vyřezal z moukovýho koně. Vůbec palbu neslyšel. Hahaha! Marčenko taky neslyšel. Pro neslyšící má velký porozumění i Solženicyn, viz Jeden den Ivana Denisoviče. Ne jako ti kreténi, mý kamarádi. Když se ptám Števa, jak dlouhej je jeden díl filmu o Dukle, slyšim 150 minut a leknu se, tak na mě hnedka jeden přes druhýho volaj 50! a pošklebujou se. No nic.
Promítačka je na stole. Žádný zkurvený globalizovaný video. Otrjady pochodujou normálně po celý stěně. Mluvěj na nás, ti, co tu byli. Je to dobrý. Rekonstrukce příhod barevně, dokument černobíle. Čáp na jedný straně stolu, já na druhý. Stojak a Zyndram ležej v manželský posteli pod promítací stěnou. Števo hlídá stroj. Je od něj ohromný, že v cholodilniku uložil nepřeberný množství vynikajícího ledovýho piva Šariš. Je to teď moje oblíbený pivo. Škoda, že zas abstinuju. Ba ne. Po některejch pasážích filmu některý z nás mručej: Geniální! a ostatní mručej zas jindy. Režisér: Petr Hvižď. Čáp si chce pořídit taky takovou promítačku. Fajn! Seženem různý filmy. Ty z 50. let od tý ženský, Eliška se menuje. Mám její fotku vytrženou z novin v peněžence, ale sem línej to hledat. Števo pouští druhej díl. Sme rozrušený. Chvílema sme, myslim, šťastný, že tu sme. Chvílema si kvůli tomu připadáme jako strašný hovada. Po promítaní Števovi děkujem. Zaberu si nejlepší postel. Čáp prohlásí, že dál pude asi sám. De na půdu. Spim bez příhod až do rána. Ráno se nemůžu dostat ze spacáku. Čáp už zas přilez. Jirka mi pomůže se zipem u spacáku. Taky má model Hannah. Po snídani nás táta vede ke kolně. Ukazuje kusy oceli zaseklý do dřeva. Rusové nás pobombardovali, no. Pak nás táta vede ke kostelíku. Ne k ranní pobožnosti, už nás vobhlíd, jen tak. Dřevěná cerkev uprostřed cintorína. Otvírá paní kostelníčka. Uleví se mi, že jí nerozuměli ani ostatní. Uvnitř legiony archandělů. Hlavní je tu archanděl Michael. Ikony ve čtyřech řadách. Carský dveře! Tohle je pro naše pražský voči hodně východ. Bible okovaná kvůli válkám. Praští mě anglickej nápis na zlatem se lesknoucím obraze. V tomhle kraji sou nápisy akorát slovensky, maďarsky, německy. Dedicated to my brothers Rutheniens. Zdrhali do Ameriky, jak Hordubal. Z bídnejch údolíček, vtisklí mezi Rusy a Němce. Venku mi Števův táta říká, že v 50. letech byl až v Maďarsku. Nebylo to lehký, ale byl. Maj tam příbuzný. A zas slyšim o maďarskejch jezdcích, jaký měli mrňavý koníky. Ví o nich od dědy svýho dědy. Teď jdem kolem zřícenýho baráčku. Števův táta na něj mávne a povídá: Tihle se nedohodli. Některý baráčky týhle vsi jsou rozvalený. Rody se tu různě svářej, prej. Každej má pět sedum dětí, a to je pak lehký se pohádat. Kejvem! Z okna zachovalý stavby na nás houkne jinej starej pán: Odkud jste? Z Prahy. No, tam máte ty mrakodrapy, říká. A co děláte tady? Deme po stopách Svobodovy armády, karpatskodukelská operace a tak, říkaj mu snaživý žáci z našeho oddílu. Povim vám vo tom, kluci! ztiší pán hlas. Němci byli lidi jako my. Támhle, ukáže pod Stojakovy nohy, postavili polní kuchyň a dali každýmu. Jedli to samý co my. Ale Ukrajinci v německejch uniformách, to byla zvěř. Klidně sebrali slepici, nešlo se dovolat. A tajdle toho, ukáže na Števova tátu, kterej se jen tak culí, Rusáci pobombardovali! Víme, jo, víme! překřikujem se. Dem dál. Števův táta říká, že pražský mrakodrapy dobře zná, seděl totiž na Pankráci. Některý z nás říkaj, kde to omrkli zas oni. Vyměňujem si zkušenosti. To se může hodit. Se Zyndramem jdem napřed. Sme zabraný do rozhovoru, přejdem baráček Števů. Dem po potoce dál. Jirka vykládá, že teda neví, co v tý Praze. Nakouk u Judity do ledničky a tam, vole! vepřová hlava. Koukne pod polštář, dyž Judita spí, a tam vole! dva řízky ve fólii. A to sou voba s Juditou vegetariáni. Tak si myslim, chlápek nějakej v tom asi bude. Inu, řeknu a odplivnu po proudu. Ech, řekne Jirka, uplivne. Vracíme se.
Ze dvorku nás Števo hodil do Svidníku. Bolševickej hotel, postavenej pro delegace. Uzamčenej mrakodrap, opravdová dominanta, chátrá. Novej je ve Svidníku akorát kostel po východním způsobu. Využil jsem chvilky, kdy šli ostatní dovnitř, a schramst svuj nezranitelnej salám. Přišel střízlivej chlap a líbal kostelní vývěsku. Ve vývěsce je báseň Tarase Ševčenka a fotky ikon. O kus dál cigošský ulice. Drsný krčmy. Kluci žebráčci dorážej. Jak už to tak bývá, některý jejich ségry jsou nádherný. Procházej se ghettem sem a tam, pyšný jak horský pumy. Kdepak, ve Svidníku jsme už do žádnýho muzea nešli. Pili jsme borovičku. Jsou tam všude ty cingrlátkový putyky jménem Las Vegas. Café California. A tak. Globalizace jak prase. Cvrkot pozorujou odrolený sochy rudoarmějců. Vrchní v jedný putyce balila Stojaka. Když při jídle čet, brala mu noviny. Slibovala, že mu nafackuje. Byl docela hrdej. Pak jsme pili taky na náměstí. Pak v busu ze Svidníka do Popradu. Kolem nesmírnýho hradu Spiš, tý legendární kosti v hrdle tureckých armád. Kolem Levoči s cikánama spícíma v kolmým vedru. Tam všude se podíváme, těšíme se.